František Lobkowicz

František Lobkowicz

biskup ostravsko-opavský

Kdyby mě někdo v roce 1990, kdy jsem odcházel z Mariánských Hor do Prahy, položil otázku, jak bude kraj vypadat v roce 2014, asi bych byl stejně rozpačitý jako dnes, když se mám zamýšlet nad budoucností, která zdaleka není tak vzdálená, jako rok 1990. Je opravdu těžké vžívat se do role proroka, když nemám ty schopnosti, jako měl třeba prorok Izaiáš nebo Jeremiáš v dávné historii Starého zákona. V oné dynamičnosti naší doby se opravdu těžko odhaduje, co bude za měsíc, natož co bude za roků šest. Dovolte mi tedy vyjádřit spíš přání, jak bych rád za těch šest let náš Moravskoslezský kraj viděl.

Snad s trochou dávkou humoru bych si moc přál, aby Baník dosáhl na titul mistra republiky a společně s Jarkem Nohavicou pak oslavoval v Lize mistrů vítězství nad Barcelonou. A také by se mi líbilo, kdyby si ve stejném roce mohly sáhnout na vítězný pohár i Vítkovice, čímž by dosáhly toho, co se podařilo v mém rodném městě Plzni. Ale protože žiji v tomto městě už pár desítek let, snad nemusím dokazovat, že tato přání jsou míněna vážně. I Třinci chci dále držet palce, aby si mužstvo udrželo to postavení, které má dnes. A také doufám, že třeba ve Fulneku už dnes trénuje nějaká budoucí světová jednička v tenise.

Možná se čtenář diví, že se zatím pohybuji na půdě sportu. Ale ono to má své odůvodnění. Z titulu své funkce mám jednak právo i povinnost hovořit do světa kultury a myslím, že sport k pojmu kultura také patří. Přece sport kultivuje člověka a v mnohém mu pomáhá. Hovořím-li celkově o kultuře, musím připomenout, že ta naše, evropská kultura, má své kořeny především v křesťanství. A tak bych moc rád, aby i po roce 2020 bylo v našem kraji znát, že tyto kořeny ještě neodumřely a že díky tomu roste i to, co je vidět nad zemí. K mým povinnostem patří navštěvovat jednotlivé farnosti. Mám tedy příležitost vidět to nádherné dědictví, které jsme přijali od svých předků. A mám přání, aby tak jak dnes, i v budoucnosti bylo o toto architektonické dědictví náležitě pečováno, aby i naši potomci mohli obdivovat nádherná díla naší minulosti. A s tím souvisí nejen snaha dále seznamovat i nastupující generaci s tím, čemu věřili naší dědové a čemu dodnes věří značná část lidské populace v celém světě, ale rozvíjet i další oblasti našeho kulturního života.

A tak velmi doufám, že i po hraničním roce dále budou znít v našich kostelích krásné varhanní skladby, že budou interpretovány předními umělci, tak jak dnes v průběhu Svatováclavského festivalu, že i nadále budou zaznívat nádherné koncerty Janáčkova Máje, že lidé – i nevěřící – si najdou čas navštívit naše chrámy alespoň o Noci kostelů, nebo ukáží svým ratolestem krásný odkaz svatého Františka v podobě vánočních jesliček, a také doufám, že i po nás budou mladí lidé znát krásné koledy našeho baroka, ale i pozdější a třeba i současnou tvorbu českých umělců. A také bych si moc přál, aby naše kostely mohly být otevřené nejen o Noci kostelů, ale každý den, tak jak je mnohde zvykem. Ale k tomu by bylo třeba vytvořit takové prostředí, že nebudu muset mít strach, zda jednou nenajdu kostel zbavený všech hodnotných věcí.

To už je ale trochu jiná oblast, o které bych se také rád zmínil. Snad dojdeme časem k tomu (jestli do r. 2020 nevím), že v lidském životě začnou panovat znovu zásady, které k němu nutně patří. Asi se to teď někomu nebude líbit, ale je to otázka mravnosti. A k té se dostanu jedině dobrou výchovou. Ta jak víme, probíhá jednak ve školách – a doufám, že i v našem kraji bude školství na potřebné evropské úrovni – ale především v rodinách. A z toho plynou další má přání: kéž jsou rodiny opravdu jakýmsi odrazovým můstkem pro solidní život občana této společnosti. Kde se vychovává i v intencích 7. přikázání Desatera (zní: nepokradeš), nebudu muset mít obavu, že se věci jaksi bez právního důvodu přesunou třeba do antikvariátů, nebo okapové roury a poklopy odpadních šachet do Sběrných surovin.

Ovšem má-li rodina plnit tuto vysoce náročnou a nezastupitelnou roli v této společnosti, musí ona sama mít své zázemí. Velmi mě trápí velká rozvodovost v našem kraji. Trochu tuto situaci nechápu. Vždyť ti lidé, když stáli buď před oltářem, nebo na radnici, si přece slibovali lásku a jistě ji v této chvíli měli. Ale asi o ni přestali pečovat a pak najednou zjistili, že už je nic k sobě neváže. V právní mluvě se pak říká, že manželství ztratilo svou společenskou prospěšnost. Kéž by děti měly opravdu svou maminku a svého tatínka a neprožívaly takové zmatky, které prožívá dítě při existenci tří nebo více tatínků. Je to zodpovědnost obou rodičů a modlím se za to, aby si občané našeho kraje tuto nezastupitelnost uvědomovali. Budoucnost je totiž v jejich rukou.

Důležitější než ekonomická jistota vždy bude jistota toho, že mě má někdo rád

Rád bych ještě připomněl, že to opravdu není jen o ekonomickém růstu, byť dostatečné zabezpečení rodiny je také jednou z priorit, o kterých se snad v r. 2020 už nebude muset mluvit. Ale důležitější než ekonomická jistota vždy bude jistota toho, že mě má někdo rád. Nechci se pouštět do ekonomické situace našeho kraje, ale vzhledem k tomu, že jsem svou povahou optimista, rád bych poukázal na velmi podobnou situaci, kterou prožívalo německé Porúří tuším v šedesátých letech. I tam docházelo k útlumu důlní činnosti, i tam bylo spousta nezaměstnaných, země se zmítala ve stávkách. Je pravda, že tenkrát se asi lépe uskutečňoval takzvaný Erhardův hospodářský zázrak, ale i ten potřeboval schopné lidi a ti se našli. A já věřím, že takoví lidé jsou i u nás, a tak, jak to zvládlo Porúří, zvládneme to i my.

Chci jen ujistit modlitbou za tento kraj, který mě opravdu přirostl k srdci, a vím, že Bůh nám pomůže. Bez Božího požehnání marné lidské namáhání. Ať se tedy nenamáháme zbytečně. Je to na nás.

František Lobkowitz, biskup ostravsko-opavský